Jezevčík dlouhosrstý

Velký pes v malém těle. Hodný společník, ale také nelítostný lovec. Takový je jezevčík, velmi staré a v našich zemích důvěrně známé psí plemeno. Přečtěte si o něm pár zajímavostí.

 
Zdroj: http://www.nasepoupatko.com

Základní informace

Popis plemena

Jezevčík se dělí podle typu srsti na krátkosrsté, dlouhosrsté a hrubosrsté jezevčíky, které můžete chovat ve třech velikostech: standardní (6,5 – 9 kg), trpasličí (3,5 – 4,5 kg) a králičí (do 3,5 kg).

Dlouhosrstý jezevčík má hezký vzhled a srst a hlavně příjemnou povahu, proto se nejvíce ze všech typů jezevčíků hodí do města. Srst a jemnost zdědil po španělích, což je vidět hlavně na hlavě a uších dlouhosrstých jezevčíků. Barva srsti může být jednobarevná (červená), dvoubarevná (černá nebo hnědá s rezavým pálením) nebo skvrnitá. Pod krkem, na břiše a především na nohách je srst zřetelně delší.

Jezevčík je nízký a i přes své krátké nohy velmi hbitý. Uši jsou vysoko nasazené, přiléhající horním okrajem k lícím, hlava je dlouhá, oči jsou středně veliké, ocas je v prodloužení hřbetu.

Povaha plemena

Jezevčík bych vyšlechtěn k samostatné práci pod zemí, kde se musí spolehnout sám na sebe. Z tohoto důvodu je toto plemeno i dnes velmi svéhlavé a tvrdošíjné.

Mezi loveckými plemeny patří jezevčíci k těm všestranným – dobře slídí, stopuje, nahání a především noruje. Povaha jezevčíků se liší dle typu srsti. Nejlepším společníkem je dlouhosrstá varianta. Ale pozor: někteří jedinci mohou být trochu labilní a mít sklony k bázlivosti či kousavosti ze strachu.

Jezevčíci jsou odvážní, sebevědomí, nevyhýbají se konfrontaci. Jsou proto vhodní spíše pro zkušené chovatele.

Jezevčík vlastně klame tělem – je to velký pes v malém těle. Proto se také doporučuje je vychovávat stejně jako velké psy. Je potřeba myslet na to, že přes svou velikost nejsou hračkou pro děti. Pokud jim děti ubližují, snadno si je znepřátelí. Pokud se k nim ale chovají ohleduplně, stanou se z nich nerozluční přátelé.

Cizích lidí si jezevčíci moc nevšímají, dlouhosrstá varianta je k nim ale o něco přátelštější. Také výchova je u dlouhosrstého jezevčíka o něco snazší, přesto by však měla být důsledná.

Historie plemena

Jezevčík pochází z Německa. Už ve středověku byla velká poptávka po malých psech, kteří by dokázali norovat. Lišky a jezevci, kteří škodili lidem, byli tehdy velkým problémem. Lovci je těžko chytali, protože se jim schovali pod zem.

Bylo proto zapotřebí vyšlechtit psa s krátkýma, ale rychlýma nohama a silným loveckým instinktem – zkrátka jezevčíka. Tehdejší jezevčíci byli ovšem větší, těžší a měli stojaté uši.

Už v roce 1560 byli jezevčíci poprvé zmíněni v knize o psech. V roce 1840 bylo popsáno na 54 různých jezevčíků. Standard plemene pak byl vypracován v roce 1879.

Roku 1888 založil Klaus Graf Hahn a Dr. Emil Illgner německý klub chovatelů jezevčíků – Deutsche Teckelclub. Ten existuje dodnes a má přes 25 000 členů.

Nejstarším typem jezevčíka je krátkosrstá varianta. Dlouhosrsté jezevčíky (černé s pálením) můžeme vystopovat v druhé polovině 17. století.

Kresba jezevčíků od Gustava Mützela z 19. století wikipedia

Základní péče o jezevčíky

Srst dlouhosrstého jezevčíka se musí pravidelně udržovat (nejlépe denně při návratu z procházky), aby nezplstnatěla a nezacuchala se. Pro česání je vhodný především kartáč nebo řídký hřeben.

Nejdůležitější pro psa jsou pravidelné vycházky, které uzpůsobujeme věku psa. Jedna z procházek by měla být jednu až dvě hodiny dlouhá. Nejšťastnější je jezevčík samozřejmě v lese.

Oblečky na procházky nejsou pro jezevčíky příliš vhodné, důležitý je spíše pohyb, aby pes neprochladl od spodu. Kabátek lze doporučit starším či nemocným jedincům.

Pro větší tendenci ušních zánětů je potřeba psům pravidelně čistit uši, u dlouhosrstých jezevčíků vytrháváme srst rostoucí v uchu.

Důležitá je rovněž péče o drápky. Ty se většinou zkracují samy díky dlouhým a častým procházkám. Pokud však přerostou, je potřeba je zkrátit, protože jsou velmi ostré (to je důležité při norování).

U dlouhosrstého jezevčíka rovněž stříháme srst mezi packami, aby nedošlo k plstnatění. Často se na tuto srst zachytávají nečistoty či sníh při procházkách.

Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na péči o zuby.

Jezevčík standard je často ohrožen problémy s páteří. Obzvlášť každodenní chůze po velkém množství schodů mu nedělá dobře. Do města a do domu bez výtahu se doporučuje z tohoto důvodu jako vhodnější trpasličí či králičí varianta. Také pro ty, kteří plánují časté cesty veřejnou dopravou je tento typ jezevčíka vhodnější.

V Nugo tašce

Zajímavosti - co jste o jezevčících možná nevěděli

• Povaha jezevčíků se liší dle typu srsti. Nejlepším společníkem je dlouhosrstá varianta.
• První chov chovatelů jezevčíků nevznikl kupodivu v zemi původu tohoto plemene, ale ve Velké Británii. Stalo se tak v roce 1881.
• Vášnivou a nejznámější chovatelkou jezevčíků byla královna Viktorie.
• I přes své krátké nožky milují jezevčíci plavání.
• Trpasličí varianta jezevčíků měla nahradit fretku k vyhánění králíků z nor. K tomuto typu došli nakonec chovatelé křížením těch nejmenších jedinců. Původně ale jezevčíky křížili s teriéry či pinči, proto je dodnes možné u některých králičích jezevčíků zpozorovat prvky těchto plemen (vykulené oči, zkrácená morda).
• Nevýhodou dlouhosrstého jezevčíka je fakt, že oproti krátkosrstým či hrubosrstým jezevčíkům prý častěji trpí nevolností v autě.
• Snad nejznámějším českým filmem, kde jezevčík hrál hlavní roli, je film Pod jezevčí skálou. Říká se, že při točení osvobozování jezevčíka z jezevčí nory pes herce Tomáše Holého pokousal.